Otec a syn,
dvě kola
a 23 486 km.

Na Aljašku jsem se vydal poté, co jsme zde strávili s Evčou a Honzou dovolenou a po té, co jsem před pár lety vzdal cyklo výpravu tamtéž se Zdenkem Juráskem a měl z toho malé trauma. V roce 2007 jsem usoudil, že Aljaška je pro cyklistu naprosto bezpečné území. Navíc jet podél ropovodu, který vede z jihu na sever a kolem něj známé silnice se jevilo jako velmi atraktivní. Zorganizoval jsem skupinu odvážlivců – strýček Honza Musil, kterému bylo již hodně přes sedmdesát, spolupracovníci Libor a Martin a Martinova přítelkyně, doprovázející nás obytným vozem.

Byla to má první cyklo expedice, nebyl jsem moc připraven, bylo to velmi náročné a objevil jsem novou drogu. Více se dozvíte z přiloženého filmu.

Po zkušenosti s cyklo expedicí na Aljašku jsem si moc přál přizvat na další cestu i syna Jirku. Neměl problém a jako další atraktivní cíl navrhl Nový Zéland. Další účastník výpravy byl opět Honza Musil. V roce 2009 jsme s Evčou dožili padesátiny, tak jsme se rozhodli spojit moji zábavu posléze i s rodinnou dovolenou. Trasu jsme naplánovali za pomocí na Novém Zélandě žijícího pana Slívy. Vedla z Aucklandu do Wellingtonu, tentokrát z jihu na sever. Byla to naše první expedice bez doprovodu a s taškami. Sbírali jsme expediční zkušenosti, obdivovali přírodu, vezli spoustu zbytečností, o přestávkách dělali chybu a pili pivo a báječně jsme si to užívali.

Po sice krátké a i díky problémům se zlodějem a Evčinou ploténkou ne stoprocentně pohodové dovolené na Jižním ostrově v roce 2009 nám nezbývá než se vydat na místo činu opět.

Tentokrát jsem získal pro záměr nejenom Jirku a Honzu (ty jsem vůbec nemusel přemlouvat) tak také kamaráda Laďu Fantu a jeho syna Kubu. Na kole jsme cestovali ze severu na jih po západním pobřeží. Měli jsme sice k dispozici doprovodný vůz, kterým jezdil Laďa a z cílového místa nám vyrážel naproti. My s Jirkou jsme se k tomu postavili jako ortodoxní expediční cyklisté a i přes přítomnost auta jsme si vezli vše sami v taškách, včetně knížky na čtení. Příroda krásná, rozmanitá, v teamu panovala absolutní pohoda. Byla to ještě výprava, kdy jsme dělali odpočinkové denní přestávky po cca týdnu jízdy. Vezli jsme toho stále zbytečně moc. O přestávkách stále pili pivo a dopouštěli se spoustu začátečnických chyb. Kola, na kterých jsme jeli nás také trochu zlobila. Byla to však nádhera, odpovídající přírodním krásám Jižního ostrova. Ještě jsme nebyli doma a já již jsem věděl, kam příští rok.

Byla to první cesta, kdy jsem si psal deníček a mám ho dobře schovaný a ctenár si ho můžě přečíst.

Další atraktivní destinací, která pro nás byla lákavá bylo západní pobřeží USA a vzdálenost Seatlu a San Francisca odpovídala naší předpokládané dojezdné vzdálenosti. Tentokrát jsme vyrazili pouze ve třech Honza Musil, kterému bylo tuším 77 let, Jirka a já. Honza pořád fyzicky stačil a jako bývalý plukovník lidově demokratické armády se moc na imperialistický západ těšil. Byla to poslední expedice, kdy jsem navigoval já. Po chybě, kdy jsem si spletl jih a sever, východ a západ tuto roli převzal již na vždy Jirka. Po Americe se jezdí na kole báječně. Tolerantní řidiči, široké krajnice, snadná možnost zajistit ubytování i díky síti KOA kempů s báječnými dřevěnými chatkami. Byla to poslední expedice, na které jsem měl potíže se sedací částí, které zavinilo větší sedlo, než bylo nutné, jak jsem posléze zjistil. Přiroda krásná, projíždět mezi sekvojemi, po členitém mořském pobřeží. Závěrečný přejezd přes Golden bridge je nezapomenutelný zážitek stejně tak, jako cílové foto s pověstným Alcatrazem za zády. Zase za námi pak přijela Evča, Honza a i Jirkova Evča. Následovala báječná dovolená. Opět jsem si psal deníček a mám celou cestu pěkně zdokumentovanou.

Eva jela na konferenci do Miami a mně napadlo letět trochu dřív a zajet si na kole na Key West. Záměr byl jet na půjčené galusce s minimem zavazadel. Cyklotašky mi bohužel letadlem nedocestovaly, koupil jsem si pár triček, cyklistické kalhoty, plavky a co jsem nevezl v ruksaku jsem zabalil do igelitky a přidělal gumicukem na nosič půjčeného kola. Šlapky s nácvakama vystřídaly šlapky s klipsnami. Kolo jsem si půjčil v půjčovně, co patřila nějakému kubáncovi a báječně jsme si při tom zanadávali na komunisty. Na Key West jsem jel tři dny a zpět dva. Cestou jsem navštívil snad všechny tam existující cykloshopy. Pořád mi praskaly špice a prošoupal jsem jeden plášť. Bylo to báječné, krokodýli kousek od silnice, cyklostezka nebo široká krajnice. Na mostech a sloupech gigantí pelikáni, na Key Westu báječná atmosféra.

Zpět jsem to proti větru zvládl za dva dny, tak jsem se bál, že se mi kolo rozpadne a těšil se na Evču. První etapu zpět jsem jel přes stošedesát kilometrů a málem víc. Nechtěli mne jako špinavého cyklistu vzít do hotelu. Správná kreditní karta to vyřešila. Byla to jediná moje dosavadní cyklo expedice, kdy jsem jel úplně sám. I díky krásnému počasí, teplu, příjemným lidem a báječné stravě jsem to bez problémů zvládl.

Rok 2012 byl na cyklistiku vydatný. Na jaře jsme vyrazili opět s Jirkou a Honzou ze Štípy do Paříže. Byla to naše nejdelší cyklo expedice, první v Evropě a poslední s Honzou Musilem. Trošku nám stárnul, do kopce pořád ujížděl, ale už se nám cestou dvakrát ztratil. Navíc u sebe neměl ani peníze ani telefon. Slavnostně jsme vyrazili za spoluúčasti kolegů z Datecu ze Štípy. Kudy pojedeme do Paříže jsme věděli jenom přibližně, jak dlouho taktéž. Jeli jsme tradičně přes Valtice, kolem Dunaje, přes Švýcarsko a přes spoustu kopečků a kolem spousty jezer. Honza Musil ke konci trochu nestíhal a po dojezdu víc než dvacet čtyři hodin spal. Zase jsem si psal deníček.

Rok 2013 byl na cyklistiku dost slabý. Poprvé jsme jeli jenom já a Jirka. Na druhé straně to byl rok velmi vydatný po pracovní stránce, ale to je jiný příběh. Původně jsme chtěli jet z Prahy do Helsinek, ale pracovní vytížení nám umožnilo se urvat jenom na týden. Marsei byla snadno dostupná letecky a cesta po pobřeží přes již dříve navštívený Langedoc nám připadala zajímavá. Byla, ale čtyři dni proti docela ukrutnému větru. Na druhé straně jsme si báječně užívali francouzské kuchyně. Už jsme věděli, že po pivu těžknou nohy a po Coca cole se salátem ne. Báječně jsme si to užili. Ve Španělsku zavzpomínali na naši první „západní“ dovolenou, míjejíce městečko Ampuriabrava na severu Španělska. Odlet se nám díky stávce na letišti zkomplikoval, uletělo nám kvůli neodebraným kolům letadlo, špatně jsme se v Barceloně domlouvali a vůbec si nemysleli o Španělech nic dobrého. Dnes musím konstatovat, že jsem se, co se týče Španělů mýlil.

Na Tasmánii jsme si mysleli již dlouho. V zimě 2014 jsme si ji s Jirkou obá zasloužili. Završili jsme jeden business příběh a firma Datec již byla minulostí. Odjeli jsme obá trochu při těle a já navíc po nějaké dost těžké viróze. Zapomněl jsem tachometr, prořezal při vybalování kola duši a první etapu jsme nesehnali ubytování a spali na zemi v koupeném stanu na benzince. Druhý den bylo venku 46 stupňů nad nulou. Přes sto kilometrů jsme jeli jenom jednou. Po šesti dnech jsme si museli z vyčerpání dát jednodenní pauzu.

Vyjeli jsme docela vysoko do tasmánských hor. Potkali klokany a báječně jsme si to užili. Jezdili jsme vlevo a povoz byl minimální. Docela jsme si užili atmosféru přístavu a hospůdek v hlavním Tasmánském městě Hobart.

V roce 2015 jsem již měl o hodně více času a pracovních povinností než v letech předešlých. Navíc kamarád Karel potřeboval vypadnout po nepříjemné zdravotní příhodě z domu a já měl pocit, že to západní pobřeží bych na kole měl po silnici 1, když už jsem po ní dojel až na Key West, dojet. Jirka musel pracovat, tak jsem přemluvil kuchaře Michala Hajdu, který pro mne pracoval v Štípském Šenku. Prakticky nic ho to nestálo, tak nemohl odmítnout.

Jeli jsme na horáku, ale na lehko Karel nám dělal doprovod v autě. Bylo teplo, v některých místech jsem nebyl poprvé. Pod Los Angeles, kde jsme se den zdrželi mne mrzelo, že neumím špnělsky. Obdivoval jsem multikulturní společnost a jak společně v Americe v pohodě žijí lidé opravdu mnoha národností. Fyzicky to bylo v pohodě, žádné velké kopce a Michal s Karlem byli skvělí společníci. Můj deníček i s fotografiemi je zaznamenán v knize o cca 10 výtiscích.

Expedice byla již druhá, ve vydatném cyklistickém roce a pro mne desátá. Osazenstvo já a Jirka. Plánovali jsme ji již v Paříži na rok 2013, k 61. výročí vítězných běhů Emila Zátopka. Vyšlo to až o dva roky později. Vyjeli jsme z Křivoklátu a já jsem při přejezdu jediných hor na cestě, hor Krušných zažil, co se mi stává málokdy. Ujel jsem do kopce Jirkovi. Samozřejmě to bylo naposledy, protože jeho forma se s každým kilem dolů a každým najetým kilometrem lepšila. Celá cesta je popsána v knize i se spoustou fotografií. Užili jsme si liduprázdného NDR, byli rádi, že se špatně hledalo, kde byly ostnaté dráty mezi NDR a NSR. Přejeli jsme trajektem do nudného Dánska, což ovšem neplatí o hlavním městě Kodani a na sever od něj. Švédsko se nám moc líbilo. Den ve Stockholmu s večerním trajektem do Finska byl také zážitkem. Bydleli jsme v hostelu na olympijském stadionu a na závěr pod vlivem finské vodky oběhli na zamčeném stadionu v brzkých ranních hodinách vítězné kolečko jako Emil.

Objíždět ostrovy nás baví a Island byl již delší dobu pomýšlená výzva. V roce 2016 v zimě jsem si rozšmelcoval na snowboardu rameno. Spravilo to jedenáct šroubků a delší dobu jsem si nebyl jist, zda takovou cestu rameno vydrží. Na druhé straně jsem zhubnul minimálně patnáct kilo a trénoval, tak jsem si věřil. Island byl krásný, drsný, úplně jiný než jsme doposud na našich cestách zažili. I díky těm pár lidem co jsme potkali byl báječný. Islanďanům se zrovna dařilo na ME ve fotbale, tak měli všichni dobrou náladu. Zažili jsme vše, protivítr, déšť, dlouhé rovinky, kopečky i sluníčko. Viděli jsme spoustu vodopádů a ledovců a stačilo to. Příště radši někam do tepla. Zase jsme si psali deníček.

V roce 2017 jsme usoudili, že jsme na kole již kus světa viděli a že je na čase poznat i naši vlast. Zvolili jsme trasu kolem Česka proti směru hodinových ručiček. Cesta spadá do mého nejhubenějšího a běžeckého období, kdy jsem se chystal na svůj první půlmaraton. S fyzičkou nebyl žádný problém, Za Jirkou jsem se honil jako o život. Byla to naše asi nejkopcovatější cykloexpedice. V žádné ze zemí, kterými jsme jeli nebylo tolik hospod a s hosty pivo popíjejícími už před obědem. Kromě ukrutného deště před Ústím nad Labem a ne pěkné etapy do Chomutova bylo všude krásně a bylo to super. Jirkovi se před Kadaní rozpadl „ořech“ na zadním kole, v Karlových Varech jsme se potkali s Evčou a tchánama. V Netolicích jsme navštívili Milenku s Pavlem a pak nás až do Laa v Rakousku čekala v cílové destinaci Evča a Jirkova Elča. Závěrečný večírek se odehrával v Jirkově novém domě v Lípě, kde byl start i cíl. Kniha zase existuje.

V roce 2018 jsem si splnil další jinošský sen. Ujet spoustu kilometrů na galusce. Jako dítě jsem sledoval v TV Závod míru a teď jako matador vášnivě sleduji Tour de France a jiné cyklistické závody. Volba padla na trasu Barcelona Malaga (pak už nám bude chybět jenom Paříž-Marsei a máme projetou Evropu od severu na jih). Jirka se domluvil s kamarády Jirkou Hladíkem a jeho partnerkou Zuzkou, že nám budou dělat doprovod autem a my opravdu pojedeme nalehko, pouze s ruksáčkem. V roce 2018 jsem usilovně běhal, takže fyzička by neměla být žádný problém. Měli jsme jet již na jaře, ale můj zánět jater nás trošku přibrzdil (trošku jsem se utavil). Galusky jsme si užili. Etapy přes 130 km nebyly vyjímkou. Do Granady to bylo padesát kilometrů do kopce a pěkně mi tam Jirka ujel. Báječně jsme si pochutnávali na přímořských dobrůtkách, občas Jirka Hladík sám něco připravil. Do Gibraltaru jsme nakonec nedojeli, zůstali jsme v našem domě za Malagou, lilo jako z konve. Navíc do dnes nevím, kudy by jsme na té galusce z Calle Los Camachos na Gibraltar jeli, abychom nemuseli jet po dálnici. Aspoň jsme v klidu dopsali deníček.

Do Francie na trasu Paříž-Marsei jsme vyrazili z jednoho prostého důvodu. Chtěli jsme dokončit naši trasu na kole napříč Evropou od severu na jih nebo od jihu na sever. Věděli jsme, že na to máme dva týdny a nevěděli jsme, že Ryanair lítá dost daleko na sever od Paříže. Vše bylo nachystáno, forma díky vydatné běžecké přípravě dobrá, sraz jsme měli s Jirkou na letišti v Praze. Dovezla mne Eva, problém byl, že byla extrémní horko a ačkoli jsem už týden neběhal mi tuhla lítka a v pátek ráno pěkně bolelo za kolenem levé nohy. Trošku jsem to přepili pivem v letištním salónku a pak při čekání na ubytování na letišti ve Francii. Při montování šlapek jsem pokazil závit a pravá mi šla šejdrem a už nešla přešroubovat. Levá noha pro změnu opuchla jako balón. Ač to Jirka bagatelizoval, přejel jsem Francii s těžkým zánětem žil v levé noze. Nejenom, že jsem přejel napříč Francií, ale i vyšlapal na ikonický Mont Ventoux.

Vše dože dopadlo, přežil jsem a noha je po roce a půl braní léků v pořádku. Vše je opět zadokumentováno v knížce.

Rok 2020 byl rok covidový. Spousta lidí se bála cestovat, mnohdy to bylo spojeno se spoustou obtíží. My jsme s Jirkou vsadili na jistotu – z domu do naší „chaty“ v Zell am See. Autem je to 650 km a to se nám zdálo na týden málo, tak jsem si to o jedno údolí a jeden kopec protáhli. Byla to cesta pohodová, Jirka musel ve všední den každou chvíli zastavovat kvůli pracovním telefonátům. V Zell am See nás čekala Evča a vyjela s námi na první kopec Grossglockneru. Jeli jsme místy pro nás známými i neznámými. Jirka chtěl praktikovat němčinu, ale moc se mu nedařilo, skoro v každé hospodě byl Čech nebo Slovák. Více se dozvíte v knížce.

Jet do Pobaltských států byl Jirkův nápad, já jsem nedávno četl Zimburovu knihu, jak tam jezdil autostopem. Je to kus Evropy, kde jsme ještě nebyli. Trasa byla dána přes čtyři hlavní města Tallinn, Rigu, Vilnius a Varšavu a jasné bylo, že první větší kopec bude až před Rožnovem pod Radhoštěm. Letos jsem měl najeto dost na kole, protože už neběhám, tak jsem se nebál relativně krátké doby na plánovanou vzdálenost. Expedice byla sportovně i zážitkově vydatná. Zažili jsme dost špatného počasí, větru, ale i slunéčko.

Tato cesta zůstane v našich vzpomínkách jako ta „co mně pokousal pes“. Závěrečnou etapu jsme ukončili báječným pivem a párkem na Sokolovně v Lípě s Jirkovou Evčou, Elčou a Jirkou Applem. Moje žena byla ještě ve Španělsku. Expedici jsme s Jirkou zhodnotili jako jednu z nejvydařenějších a nejzajímavějších a vše opět napsali do deníčků.

Po roční přestávce, způsobené Jirkovou nechutí opouštět těhotnou manželku, která na podzim porodila úžasnou vnučku Adinku, jsme vyrazili na další cestu. Moc jsme neměli chuť něco složitého organizovat a loni to měl být Řím nebo Spojené královstí. Jirka neměl chuť opouštět svoje děvčata na dlouho tak padla volba na cestu ze Zlína a proč ne do Benátek. Záměrně jsme zvolili východní variantu přes Slovinsko, protože to neznáme, nikdy jsme se tam dlouho nezdrželi a docela nás zajímá, kde a proč mohou vyrůstat tak skvělí cyklisté jako Pogačar a Roglič. Cestou jsme pochopili, velmi krásná a velmi členitá země. Užili jsme si Pomoraví, kousek Rakouska i Maďarska, Slovinsko a nakonec rovinatou a slunečnou Itálii. Jsem moc rád, že jsme se k našemu zvyku - cyklocestování, zase vrátili.

Letos to zase mělo být Skotsko a Anglie a zase se nám nechtělo nic moz zařizovat, tak jsme zvolili nejjednodušší variantu. Odjezd ze Zlína a Příjezd k našim kamarádům Schlanzům v Německém Bad Hersfeldu, kde v roce 1991 začala má podnikatelská kariéra. Navíc jsme ke Schlanzům měli naplánovanou cestu s Evčou, tak jsme spojili příjemné s užitečným. Evča přijela autem a pěkně si nás domů odvezla.

Cyklistika to byla tentokrát ve velkém vedru a až na poslední dva dny po rovině, tudíž dost velkou rychlostí. Třetinu cesty do Pasova jsme již jeli několikrát, tak jsem se docela těšil, jak si v klidu Dunaj užijeme a tak se i stalo.

Letos už to konečně bylo Skotsko a Anglie. Bylo znát, že už jsme s kolama dlouho neletěli. KLM jsme přepravu kol nenahlásili, takže jsme do plánovaného Invernes neodletěli. S téměř dvoudenním zpožděním se to už podařilo do Eninburghu. Protože plánujeme vždy jenom první etapu, tak to zase taková změna nebyla. Přišli jsme maximálně o den. Skotsko i Anglie jsou pro cyklistu krásné. Spousta vedlejších uliček a cestiček, vždy kolem kamenná ohrada nebo živý plot, takže vítr minimální problém. Nuda to nebyla, spousta kanálů a krásné přírody, starých domů, jezer. Lze shrnout do slov malebné a s patinou. Kopečky taky byly a drncání jsem si na svém gravelu užil dost. Konečně jsme dali zase přes 1000 km, což je pro mne a v mém věku důležitá meta.

Letos už syn se mnou jet nechtěl. Nechtěl, nemohl, nebo nevím co — asi se to nikdy pořádně nedozvím. Každopádně mě to moc mrzelo, ale nic jsem s tím nenadělal. Po sedmnácti letech, kdy jsme spolu s Jirkou projeli půlku světa, jsem tak stál před otázkou, jestli zvládnu osm až deset dní sám, jen s podporou. Rozhodl jsem se to zkusit.

Na kole jsem tedy vyrazil podruhé v životě sám — poprvé to bylo před třinácti lety z Miami na Key West. Jinak jsem od roku 2009 jezdil prakticky vždycky s Jirkou; jedinou výjimkou byla cesta s kuchařem Michalem ze San Francisca do San Diega, kdy nás doprovázel Karel. Tentokrát mě doprovázel autem náš Honza. Jenže na kole jsem jel sám.